„Někteří účastníci biskupské Synody možná budou potřebovat opustit staré způsoby, jak se věci dělaly, jiní naopak budou potřebovat opustit touhu dělat všechno nové. Nicméně všichni musí dovolit promlouvat Duchu svatému.“ Tato slova pronesl dominikán, otec Timothy Radcliffe.
Britský teolog během zahájení duchovní obnovy pro účastníky Synody o synodalitě 30. září vyzval k upřímnosti, když účastníkům připomněl, že nezničitelný pokoj darovaný vzkříšeným Kristem neznamená, že bychom žili v dokonalé harmonii. „Shromáždili jsme se zde, protože v harmonii nejsme. Ale žádné neshody nemohou zničit náš pokoj v Kristu, protože v něm jsme jedno.“
368 synodních členů, společně s teology a dalšími experty, se shromáždili na dvoudenní duchovní obnově ve Vatikánu před tím, než papež František 2. října formálně zahájí měsíční druhé zasedání synody. Tématem letošního setkání, na které se budou zasedající soustředit je: „Jak být misijní synodální Církví“.
Otec Radcliffe připomněl účastníkům, že jejich zájmem má být poslání Církve, a to, jak pomoci milionům lidí po celém světě, kteří hledají smysl a pravdu. Synoda „není místem pro vyjednávání o strukturálních změnách, ale místem pro život, pro obrácení a odpuštění.“
„Pán nás shromáždil z místeček, na kterých hledáme úkryt a ve kterých jsme uvěznili druhé.“
Během reflexe nad Marií Magdalénou, Petrem a Janem, kteří hledají Ježíše v prázdném hrobě, připomněl otec Radcliffe účastníkům, že také oni se mohou cítit jako ti, kdo hledají ve tmě.
„Od posledního zasedání“ řekl „tolik lidí, včetně účastníků tohoto synodu, vyjádřilo své pochyby nad tím, zda se něčeho vůbec dosáhne. Jako Marie Magdaléna někteří říkají: ‚proč nám byla vzata naše naděje? Tolik jsme očekávali od synody, ale možná to budou jen prázdná slova.‘“
V evangelním líčení velikonočního rána, připomíná, hledá každý ze tří učedníků „Pána svým vlastním způsobem, každý z nich má svůj způsob lásky a každý má svou vlastní prázdnotu.“
Ano, „každý z hledajících má svou roli v úsvitu naděje. Není tu rivalita. Jejich vzájemná závislost ztělesňuje srdce synodality.“
V jejich hledání si také každý pokládá otázku. „Podobně i my přicházíme na tuto synodu s mnoha otázkami, například ohledně role žen v Církvi. To jsou důležité otázky. Ale ony nesmí být nahlíženy jen jako otázky toho, zda bude něco dovoleno nebo zamítnuto. To by znamenalo, že zůstáváme stejnou církví. Otázky, kterým čelíme mají být více podobné těm v evangeliu“, které pomáhají učedníkům žít a sdílet, co Ježíš učil.
Aby Církev sloužila svým věřícím a světu, řekl otec Radcliffe, musí se dělit o svůj poklad, kterým je víra vysvětlovaná v nauce a dogmatu.
„Mladí jsou hladoví po bohatém pokrmu Církevního učení“ řekl. „Nebudou spokojeni, jestliže jin nabídneme Ježíše, který je ‚slušným chlapíkem‘ a chce po nás, abychom byli na sebe hodní.“
Benediktinka matka Marie Ignazia Angelini, duchovní doprovázející účastníků synody, je vyzvala aby zachovali své odhodlání ukotvením v modlitbě a v úctě před Eucharistií.
„Utvořme prostor pro užaslé naslouchání, které nás přemístí, disponuje nás pro tento nový začátek naší společné cesty.“
Otec Radlicffe připomněl účastníkům, že stejně jako loni, může být skutečné naslouchání nepohodlné a se může zdát být pro lidi výzvou.
Nicméně musí pamatovat na to že „naše vášnivá láska k Církvi nás může také paradoxně udělat úzkoprsými: strach že bude zraněna destruktivními reformami podkopávajícími tradici, kterou milujeme. Nebo strach, že se Církev nestane široce otevřeným domovem, po kterém toužíme.“
„Je velmi smutné, že je Církev často zraňovaná těmi, kteří ji milují, je různým způsobem“ poznamenal.
Když tak začínají své diskuse, měli by si být synodní účastníci jistí tím, že „dokonalá láska zahání strach. Nechme ji zahnat strach těch, jejichž vize Církve se liší. Církev je v Pánových rukou a Bůh slíbil, že brány podsvětí ji nepřemohou.“
z originálu na webu www.americanmagazine.org přeložil František Čech
